Pardubický husar se pořádně zakousl to toastů

Na webu criticalhit.cz tu a tam zveřejňujeme reportáže z různých turnajů, ve kterých se autoři zpovídají z toho, co na turnaji hráli a jak jim padaly kostky. Tentokrát nabízíme pohled přesně z opačné strany – tedy reportáž o pořádání jednoho takového turnaje.

Přípravy začaly několik měsíců před 14. říjnem, kdy jsme se s Filipem rozhodli definitivně uspořádat turnaj ve hře Dystopian Wars v Pardubicích. Abychom zaplnili menší tělocvičnu, přibrali jsme ještě Wolverina a jeho hráče Warzone: Resurrection. Docela oříšek byl tuto událost pojmenovat, naštěstí se husar objevuje v obou hrách, takže vyhrála verze O pardubického husara.

Když turnaj jede na plné obrátky, je krásný pohled

Hledání místa bylo také veselé.

„Dobrý den, pronajímáte tělocvičnu?“ Takhle drnčely telefony snad ve všech základních školách v Pardubicích.

„Ne.“

„Paní ředitelka tu není.“

„Pošlete mi mail.“

„Ano, za 350 na hodinu.“

Všechno marné. Aby byl turnaj alespoň trochu schůdný, vlezné nesmělo přesáhnout 200,- Kč za hodinu, což s reálnou účastí plus mínus dvaceti hráčů znamenalo, že se nájem musí pohybovat okolo 4000 za celý víkend. Už to vypadlo bledě, když jsem natrefil na DDM Beta. Deset minut a bylo vymalováno. Turnaj bude!

Akutní problémy

Týden před začátkem všechno vrcholí. Věci, na které jsme zapomněli, vybublávají na povrch a vyžadují okamžitou pozornost. Třeba zamluvit hospodu na sobotu večer, zjistit parkování v okolí DDMKa, zajistit ceny, diplomy a tak podobně.

Vzácná momentka mě při práci

Výroba cen také stojí za to. Jelikož je to turnaj v Pardubicích, tak se tak nějak předpokládá, že by se ceny mohly točit okolo perníku. Toho sladkého, pečeného, pochopitelně. Chvíli váhám, ale pak mě to trkne – lodičky! Upeču z perníku parníčky a nazdobím to cukrovou polevou. Ve středu se pouštím do práce.

Kdyby za okny hřmělo a blesk tu a tam prosvítil kuchyň, scéna z klasického frankensteinovského hororu by byla kompletní. Začínám péct. Z internetu stáhnu recept, suroviny vydělím dvěma, abych neměl moc přebytečného materiálu, a jdu na to. Míchám těsto a to v lepivosti překonává vteřiňák.

„Přidej mouku,“ zachraňuje potupnou porážku má žena.

Přidávám mouku.

Těsto lepí o promile méně.

„Víc mouky.“ Zazní z exilu v obýváku.

„Jinou radu nemáš?“

Nemá.

Přidávám mouku. Přidávám a přidávám. Když v pytlíku zbývá asi desetina obsahu, těsto podléhá. Už jde dokonce s mírným odporem sundat z prstů. Otevírám druhý pytlík a nasazuji na finální zteč. Hotovo. Den na to peču. Parníky sice vypadají jako přejeté autem a štětec pro nejlepšího barvíře jako negří dildo, ale sázím na překvapení při předávání.

Ve čtvrtek večer najednou nemám co dělat, přichází tedy obavy. Nespím. Pak podle toho vypadám, a to mě čeká pekelný den.

Ráno vařím dva tucty vajec na vaječnou pomazánku. Odnesou to jen dva strouhance na prstech. Zalepený vyrážím autem na okruh po příbuzných, odkud půjčuji důležité části pořadatelského vybavení – termokrabici, dvouplotýnku, židle… Postupně také nabírám půlhodinové zpoždění. Filip už na mě před Makrem čeká.

Jsme prostě všude, a máme i hostesky…

Výherní uzenka

Rozhodli jsme se nakoupit všechny suroviny naráz a v místě, které by se mohlo zdát pro to vhodné. Jenže jak nejsme živnostníci, platí pro nás ty ceny, které jsou na cenovce natištěné výrazně menším fontem, čili se moc od klasického obchoďáku neliší. Rychle se daří nakoupit kelímky, podtácky, ubrousky a další nádobí. Nikdo tu však jaksi nepočítal s pořadateli méně početných akcí, jakými jsme my, takže třeba míchátek do kávy se nám podaří sehnat „jen“ 1000 kusů v jednom balení. Míň to prostě nešlo.

V oddělení uzenin pak s Filipem hrajeme hru „Najdi párky s více jak padesáti procenty masa uvnitř.“ Rozhodli jsme se jít cestou – raději dražší a chutnější než AROblivajz, který maso viděl během instruktáže na obrázku. To samé platí o šunce a sýru na toasty.

U pokladny necháváme něco před čtyři tisíce a teď už se fakt bojíme – sní se to? Nesní? Dva večery jsem si hrál s kalkulací, kolik toho bude potřeba. Rozhodl jsem se pro model, že průměrný účastník turnaje sní dvě porce toastů a dvě párků. Když zbude, nebude toho tolik, když ne, dojedeme dokoupit.

Za chvíli to bude

Čas ubíhá. Blíží se sedmá, kdy máme v DDMKu být, abychom mohli do tělocvičny nanosit stoly. Před půl sedmou už jsem z nákupu doma. Sbalím si batoh, deskovky, naložím desky a zabouchnu si dveře od bytu.

Sousedé se asi naučili pár nových nadávek. Stojí mě to cennou půlhodinu čekání, ale na pana Fikejze je spoleh. Přijede, u dveří udělá tajemně klik-cvak, řekne si o osm stovek a jde domů. Já také.

Jedu k DDM. Tam čeká Filip, ale jen Filip. Jsem domluvený s Wolverinem, že na sedmou přijede, aby nás na stěhování bylo víc. Nepřijel. Jsme dva.

Psýcha dosahuje vrcholu. Adrenalin šumí. A to je dobře.

Díky tomu dotaháme patnáct fest těžkých stolů se železnou konstrukcí v nohách přes půl DDM během deseti minut. Když nesu třetí, zazvoní telefon. Radují se! To je určitě Wolverine, že čeká venku a neví, kudy dovnitř.

„Hele, právě vyjíždíme z Prahy,“ říká Wolverine ze sluchátka.

Po maratonu s tunovými stoly už jsou nějaké desky hračka. Přichází první hráči, tak z nich rovnou děláme otro… pomocníky. Za chvilku už tělocvična připomíná klasickou turnajovou místnost. Chybí jen hráči, chřestění kostek a signifikantní odér hrajících nerdů.

Tady mi přinesli jídlo. Všimněte si toho výrazu – „Koukni se tím směrem a jsi tuhej“

Do půlnoci mám prodanou skoro basu piva. Dojde i na nějakou tu vajíčkovou pomazánku. Zkusím zahrát Vikings on Board. Hodí se to – pořádáme lodičkový turnaj, tak proč si nezahrát v jeho předvečer hru s lodičkami, že? Během pár tahů ale musím pryč. Kantýna volá. Takřka korespondenčně dohraju deskovku a už se věnuji jen kuchyni.

Končíme zhruba po čtvrté ráno, kdy dohráváme závodní mód Route 666. Prima hra, ale musí na ní být specifický čas a místě. A přesně ve tři ráno a po šesti pivech na turnaji taková konstelace nastala.

Nástup na směnu

Vstávám v sedm. Lidi už se probírají a dožadují se snídaně. Kafe, toasty, kafe, kafe, kafe, čaj, toasty, sušenku, toasty, toasty, toasty. Postupně tomu přicházím na kloub. Rozehřát toaster, připravit chleby, naložit na ně šunku, ohnout kraje, aby nepřečnívaly, přiklopit menším sýrem a pak chlebem, zapéct. Do toho nalít kofolu, otevřít lahváče, zkontrolovat ohřívající se párky a tak to opakovat po celý den.

„Dá si někdo toast?“ Sprostě vykrádám Červeného trpaslíka.

„Párky, horké párky!“ Neušetřím ani Terryho Pratchetta. Nicméně metoda Kolíka Aťsepicnu není tak efektivní. Nejvíc jedlíků přiláká fakt, že si právě uklidím kuchyň. Kdykoliv zbavím toaster zbytku spečeného sýru, objedná si někdo toast. Nevadí mi to. Naopak! Zákeřně toho využívám tak vehementně, až mi v sobotu o půlnoci dojdou toasty.

Můj život doslova ztrácí smysl.

Hello toaster, my old friend…I’ve come to talk with you again

A nanovo

Ráno přijíždí Filip a veze toasty. Roztáčím druhé, byť o polovinu mírnější kolečko jídla a pití. Z piva mi zůstává osm kousků a ty ne a ne udat. Nakonec jich sedm udáme metodou direct marketingu.

V deset mi zase dojdou toasty.

Jedu na nákup. Málem do mě naboří debil v bílém peugeotu. Vařím. Tentokrát se stihnu i jednou až dvakrát pořádně projít po tělocvičně, abych zjistil, co se tak hraje.

A nejednou už není co prodávat. Pomalu balím kuchyň, pak batoh, pak deskovky a najednou i stoly, desky a jedu domů. Někam se mi prostě ztratilo 36 hodin a já nevím, kam. Jsou fuč. Ale byl to opravdu vypečený turnaj.

Až se mi podaří zapomenout na ty útrapy, co s tím byly, určitě si dám opáčko.