Dystopian Wars na tom teď nejsou dvakrát dobře. Hra je mrtvá, autorské studio zkrachovalé a nový majitel značky sice slibuje novou edici pravidel, jenže je stále ticho po pěšině. Navzdory tomu všemu se během hradeckého KarakConu sešlo šest věrných dystopkářů, kteří se utkali na turnaji Spring Steam 2018. Sice nás bylo málo, ale byla to řežba jak prase!

Těším se už na pátek, kdy mě čeká balení stolů, terénů, batohu, modelů a poté už dvě noci a dva dny plné nerdění, wargamingu a nezbytného shit-talku. To vlastně není turnaj, to je terapie! Ještě ráno si říkám, že toho v práci na práci moc není. Já vtipálek… Nestihnu ani oběd a domů dorážím v momentě, kdy jsem měl vyzedávat Hubaje u něj doma. Celkem naberu hodinu zpoždění a do Hradce přijíždím ve stavu uštvaného jelena krátce před rezignací. A ještě v Malšovicích trapně kufruju.

Kdybyste chtěli vidět fotky předem, tady jsou všechny.

Vybalím se, vyvalím a jdeme do A3 Sportu. První jídlo dne. Burger nic moc, Kněžna na zapití taky žádná hitparáda, ale Kaštanem to vše napravím a razíme zpátky. V tělocvičně je docela mrtvo. Vytáhneme deskovku Doba kamenná a vymýšlíme nástroje nebo množíme pračlověčí dělníky jako o závod. Někdo na to jde pyjem, někdo kyjem. Ve dvě odpadnu a to jsem nenačal ani jeden rum, co čekal frontu v batohu.

Ráno natěšený vbíhám do sprchy, pak do akce. S jistým znepokojením otevírám kufr s modely. Balil jsem dost ve spěchu, tak nebylo jisté, jestli v něm mám fakt Dystopian Wars a ne třeba Malifaux. Naštěstí na mě vykouknout známé pískově zbarvené lodičky. Jenže… co nasadit? Jak nás přijelo jen šest, neřešil jsem nějaký list building a teď přede mnou sedí Tomáš a sází modely na stůl. Klika pro mě, protože Tom zapomněl, že se hraje na 1200 bodů, takže musí od kolegy Francouze řešit zápůjčku lodí, a já si stíhám postavit list.

No… postavit.

Flotilu vede, a střed mocnou palbou drží, těžká bitevní loď Kaiju.

Po křídlech útočí „Kalamarikomando“ složené ze dvou chobotnicových ponorek Ika, každá má jednu eskortní lodičku.

Střední skupinu vojsk podporují a na dálku nepřítele ostřelují dvě trojice těžkých křižníků Tanuki.

Pětici korvet Fujin stavím tu na jedno, tu na druhé křídlo, abych soupeře otravoval.

Už první aktivace první hry napovídá, že jsem si asi postavil pěkně nefunkční blbost. Čas, pár povedených hodů a notná dávka pláče na kostky, soupeře, počasí a totální špatnost vlastních modelů zajistily, že nakonec dobudu pomyslnou bednu.

1. hra Tomáš a Francouzi

Hraje dvě těžké bitevní lodě, pár středních křižníků, jeden bitevní křižník. Vlastně to je starter doplněný o pár drobností.

Zkušeně si vyberu misi, že mu musím zničit 70% flotily, tedy 840 bodů. Well… nastartuji kvikot a jdeme to nějak naházet. Zaměřím se na dalekonosnou palbu a ozobu mu nejprve křižníky, pak se zaměřím i na ty větší. Postupně přicházím o flotilu, ale ve třetím kole, kdy už nutně přepalujeme čas, se mi podaří se doplazit na hranici 840 zničených bodů soupeře a tím zpečetit své vítězství. Věřte mi ale, bylo to peklo nahnat těch posledních pár desítek bodů. Hodně mi pomohly TAC karty, které mi soupeř negoval, takže sice jejich efekt přišel vniveč, ale body byly doma. A to se počítá, drahoušku.

Omnomnomnomnom

2. hra pokračuje žabožroutskou přetahovanou s Paťou

Štěstí mi přeje, mám za úkol zničit všechny soupeřovy Medium lodě a ty tam má jen čtyři, 600 bodů (čili 50% zničené soupeřovy flotily) už nějak nasyslím.

Vyměním stůl i soupeře, ale rozložení flotily nechám prakticky stejné. Zhruba uprostřed je Kaiju. Nalevo od ní řada vyrovnaných šesti křižníků Tanuki, kteří už podpalovaly doutnáky na raketách, aby jimi zasypaly cokoliv na druhé straně stolu.

Soupeř mi nabídne ideální cíl – křižník Dieppe. První parta Tanuki jej načne, druhá potopí. Trefí přitom sklad munice, takže loď bouchne a řádně pocuchá i sousední dva křižníky. Radují se a hejkám radostí jak na lesy. To ještě netuším, že soupeř tenhle scénář noblesně zopakuje na mé skvadroně Tanuki. Stačí mu na to jen jedna salva. Řada šestek, dva krity, jeden nic, druhý BUM. Bohužel mám Tanuki tak u sebe, že exploze vlastní lodě pocuchá hned tři lodě.

Nu, pizděc…

Spouštíme kostkovanou první kategorie. Sotva klesnou ke dnu trosky křižníků rozdistribuovaných po celém bojišti, moje prdel se sevře tak tence, že by jí ani zájezd německých profibuzerantů neprošel. U naprosto netknuté bitevní lodě Kaiju najednou zaparkuje pět boardovacích korvet Requin a na dveře najednou klepe tlupa žaboužroutů, jestli si prý nemáme čas popovídat o bujabéze.

Pustím do nich palbu z kulometů. Projdou. Bijeme se na palubě. Pokračují dál. Boj skončí až na můstku, kdy poslední japonský samuraj setne posledního Francouze, čímž utrpí slavné vítězství. Bitevku uhájím. Pomstím se obratem. Za kormidlo Kaiju usedne onen samuraj a začne sklízet nyní již liduprázdné korvety soupeře jako sekačkou. Prostě je přejedu a potopím. Teprve pak nabiju děla a zařvu: „Feuer!“ Odnese to bitevník křižník Cherbourg. Pak jej posvačí jedna ponorka Ika.

Paťa má obrovskou smůlu. Musí totiž zlikvidovat moje mediumka, jenže já jich mám šest a dost tuhých. Sice jdou zranit, ale na kritický zásah už to většinou nestačí, a tak umírají pomalu. To přesně chci. Dost si věřím a celou dobu vedu na body.

Svá poškození si vezu vždy s sebou.

Ve třetím mi sice soupeř konečně obsadí bitevní loď, když k ní přijede se svou létající pevností, ale to už mě netrápí. Úkol jsem splnil, body mám. Jdeme na pivo.

Díky speciálnímu bodovém hodnocení utrpím touto cestou nejtěsnější výhru celého turnaje. Hodnotí se totiž, jestli mi třeba přežil komodor (jakože ne), jestli jsem zabil komodora soupeře (jakože taky ne), jestli mám leteckou převahu (jakože fakt ne) a tak. Má to celé více přiblížit hodnocení bitvy skutečnost a naší hře to hezky odpovídá. Úkol splněn, ale padla na to moje celá flotila…

Blíží se finále, do kterého postupuji jako hvězda večera se dvěma čistými výhrami. V Dystopkách se liší čistá výhra (já splnil misi, soupeř ne), minor výhra (oba jsme splnili misi, ale já ti zničil víc lodí), remíza, minor prohra (jako minor vítězství, ale z té druhé strany) a čistá prohra (prostě pizděc).

3. hra a proti mě stane Vlasťa popíjející čaj na hradbách chodícího hradu Windsor

I když jsme povolili supervelké roboty, Vlasťa je jediný, kdo toho využije, a chodící opevnění nasadí. Mně se japonský robot schovává v kufru, připravený, namalovaný, jenže k němu nemám pravidla a ustavičně je hledat na mobilu se mi nechce.

Kromě Windsoru, kde se ale toho dne žádná královská svatba nekonala, britská flotila obsahuje i tři bitevní křižníky Hood, modulární bitevní loď Magnate, nějakou letadlovku a pár ponorčiček. Plán mám jasný. Chodící hrad je tak opevněný, že mu nemám šanci vůbec nic udělat. Respektive bych jej mohl zlikvidovat, ale to bych nesměl útočit na nic jiného. To už radši zatnu zuby, když hrad vypálí ze svých hovadských děl.

Mám co dělat, abych se udržel. Windsor umí všechno. Dostřelí na 40 palců, poskytuje štít lodím v okolí, nemůžu na to střílet rakety ani torpéda, všechno v okolí se najednou nebojí (kdo by se taky bál, když mu za prdelí stojící hrad na čtyřech nohách s kvéry, že by i Alfred Krupp slintal blahem), všem v okolí poskytuje neomezenou zásobu čaje a ráno vaří snídani. Musím vytrvat a neútočit na něj. Cíl leží jinde.

Jako velký profesionál musím opět soupeři zničit 70% flotily. Když si to sečteme, tak to je všechno kromě hradu. Naštěstí jsou ve hře TAC karty.

Windsor prostě stojí střílí.

Od začátku pekelně prohrávám. Profesionální si nepřečtu ani nenechám říci, co Windsor umí, a tak jeho schopnosti zjišťuji až během hry a reaguji na ně překvapeným a vyděšeným kvikotem wargamera, kterému prvenství na turnaji (který si sám uspořádal), utíká mezi prsty. Děla zámku dělají takzvaný area bombardment, čili zaútočí ne na jednu loď, ale na plochu. A já lodě mám pochopitelně tak u sebe, že první salva vezme hned tři Tanuki. Vlasťa navíc háže jak nadopovaný pravým Earl Greyem, takže rozdává kritické zásahy jak divý. Pochopitelně, že mi zase jde po mediumkách!

Zahraju si proto na Bismarcka (tu loď, na sjednocování Pruska krví a železem nemám čas ani sílu) a jdu po Hoodech. To se sice lehko řekne, ale furt je to bitevní křižník se šesti životy a tuhým pancířem. Překvapivě se je však daří potápět dřív, než stihnout vystřelit. Ke slovu se dostane i Kalamarikomando, ale tentokrát žádná hitparáda. Spíš otravují.

Hrajeme třetí kolo a mně chybí 20 bodů, abych vyhrál. Hoody jsou u dna, stejně tak letadlovka. Díky kartám mám 820 bodů a flotilu i nervy pocuchané a doslova na odpis. Nad bojištěm se dál tyčí Windsor a dál ničí vše, na co se podívá. Poslední aktivací posledních dvou přeživších korvet Fujin najedu k malých ponorkám. Sice jsou ponořené, takže na ně střílím půlkou kostek, ale to nevadí. Zkusit se má všechno a ono to vyjde! Já ty dvě šestky hodím a vyhraju!

To se mi ještě nestalo. Tři hry, tři výhry.

Já vám říkal, že jsem si postavil hustokrutej kombo list.

Jsem šťastný jak Venclovský, když se dostal přes La Manche. Ale ten u toho nekvičel, jak já, ten jen lokal slanou vodu.

Výsledky

Pořadí          Turnajové body         Pomocné body

1. Shadowulf        42                                2340

2. Paťa                  33                                2115

3. Squirrel           32                                2675

4. Vlasťa              32                                 1995

5. Hubaj               23                                 1277

6. Tomáš             20                                  1625

Doturnajujeme, jdeme na pivo, jídlo a začínáme klasickou karakovskou noc. Sedíme v tělocvičně, chlastáme, řveme a kecáme o všem možném. Ke slovu konečně přijde i rum. A taky vzpomínky. A taky muffiny. Opakovaně. Mufíííícíííí. Občas se tam mihne i nějaká ta koza. Zalomím to někdy ve čtyři ráno, aby mě o tři hodiny později vykopali ze spacáku.

Dystopkový turnaj skončil, tak rozcházím decentní kocovinu, cpu se párky, dám pár deskovek a celkově si užívám klidnou neděli. Jelikož jsem celou sobotu hrál za japonce, nemůžu hrát nic jiného, než hru o pěstování bambusu a jeho požírání pandou jménem Takenoko.